Snad neprohrál jsem ani v kartách ba ani v kostkách…

    Přemýšlím...

    Přemýšlím nad vším. Co bylo, co je, co bude? Zavření jako zvířata v kleci.                    Co je to za život? Zvrácená prezentace toho co je pro nás nejlepší? Neustálá masáž strachu a paniky. Takto nám to dokazují? To přece nejde do nekonečna.

    Stále si připomínám, není to na věky, není to má věky, ale...                                  Pomyslný šroubek svobody se stále přitahuje a víc a já pomalu přestávám věřit.  Když Orwell napsal své dílo 1984, myslel si že v budoucnu to bude mít takový přesah?Předpověděl budoucnost? Nebo to dokonce věděl? Chtěl nás upozornit? Chtěl ukázat co se s námi v budoucnu zamýšlí? Dva neúspěšné pokusy jak toho dosáhnout toho silou nevyšly, tak to uděláme po dobrém, hezky pomalu. Jednoduše je o tom přesvědčíme.

    Podřídíme si je jako ovce. Zničíme jejich schopnost samostatně uvažovat.        Vymažeme jakýkoliv individualismus. To jsou věci které se přece nehodí.                  Budou bezmezně věřit jen tomu, co jim prezentujeme.                                                  Přece člověk si dokáže zvyknout na spoustu věcí které nejsou tak úplně normální.    Chce to jen čas. Využijeme té nejcennější komodity. Ta která se nedá koupit ani vyměnit. Jde jen špatně využít ba co hůř, prožít. Stále tu však ještě pořád existuje možnost pravdu si najít. Bohužel web je natolik zahlcen všemožným hoaxem, který ji dokáže ukrýt hluboko pod hromady nesmyslů a lží, že to není tak jednoduché.                                        Zase je to jen čas. Najít ho a pak se ještě dopátrat něčeho rozumného.                      Navíc, jak dlouho ještě bude ta možnost? V některých státech už ten pomyslný šroubek svobody dokázali utáhnout natolik, že tyto možnosti nemají.   

    Začínám tím být ztrápený čím dál víc. Moje duše je trhána na kusy. Jdu vstříc naproti temnotě která pohlcuje vše okolo a svádí myšlenky na špatnou stranu. Nikdy jsem to neuznával, protože to koliduje s mým hlavním a osobním přesvědčením.                Bohužel semínko pochybnosti začalo mít ideální podmínky ke svému růstu. Je to zvláštní pocit, najednou začít chápat i to, co pro Vás dříve možné. A co je k tomu třeba? Dostat člověka na kolena. Donutit ho padnout na zem. Nejlépe takovým způsobem, aby si začal myslel že už není cesty zpět. Lze pochopit i tohle?                                                                                 Nejde...

    I přesto, že jsem momentálně ztracený ve svém paralelním vesmíru, bez pomoci, bez pochopení, bez pomocné ruky, která by nabídla pomoc. Okolo je jen temnota a nic víc. Všude nic než jen obrovské pláně ničeho, v šedi a temnotě. Stojím uprostřed prázdnoty a hledám. Hledám záblesk, světlo které mi pomůže vyvést z temnoty.

    Naštěstí je tu jedno takové světlo. Je zvláštní, svítí úplně jinak.                                      Je mimo všechny běžné konvence nastaveného systému a pro většinu lidí je zřejmé,    že je to nepochopitelné. Pro mnohé dokonce i nepřípustné. Ale je. Je tady a svítí. A já za něj nikdy nepřestanu děkovat.               

  Vesmír věděl proč ho rozsvítil v době kdy ho rozsvítil, protože věděl.                          Věděl, že nastal ten čas. On totiž pokaždé ví proč a co dělá...

                                                            Díky...